Zpět na blog
Zamyšlení21 min čtení

Posilovna pro mozek: kognitivní offloading v době AI

Delegujeme na AI čím dál víc přemýšlení. Co když nám kvůli tomu mozek začne chřadnout — a budeme potřebovat posilovnu nejen na tělo, ale i na mozek?

Autor: Filip Oborník

Kognitivní offloadingAI agentVibe coding
Preferujete video? Pusťte si záznam stejného obsahu.

Tento článek vznikl s pomocí AI z transkriptu výše uvedeného videa. Pro maximální přesnost se podívejte na video, případně si rozbalte plný transkript níže.

Zobrazit celý transkript videa

Krásný den, vítejte u dalšího dílu podcastu Coffee Break s Filipem. Doufám, že pijete taky něco dobrého. Tady mám tématického pětkávu, polepšil jsem se, už mám i hezčí hrniček a hezčí prostředí, pokud koukáte jí s videem. A v dnešním díle bych se chtěl zamyslet nad tématem kognitivního offloadingu a co to pro nás v době umělý inteligence vlastně znamená.

A jestli dost možná v budoucnu budem potřebovat něco jako posilovnu pro mozek. Pojďme začít úplně od začátku. My ten fenomén té posilovny vlastně jako neznáme úplně dlouho. Protože dřív, když jsme byli lovci, sběrači, tak nějaké jako cvičení těla, aby nám neochablisvaly nebo něco podobného, tak vlastně jako nebylo zapotřebí, protože ten svět byl přizpůsobený tak, že se prostě pořád hýbeme, pořád něco děláme a v tu chvíli to znamená, že my nemusíme cvičit, protože to cvičení dostáváme vlastně během toho dne.

No a ve chvíli, kdy vlastně se změnila povaha té naší práce, přišla industriální revoluce, ale spíš pak hlavně ta digitální revoluce, tak spousta pracovních profesí se vlastně transformovala z toho klasického, že hledáte nějaký potraviny, chodíte a vlastně děláte něco, tak do kancelářských pozic. To znamená, že často celý den sedíme a sedíme i doma, sedíme pak večer u televize, u počítače a zkrátka Tady ten přístup k tomu životu vlastně jako způsobil to, že máme vlastně jako většinu dny, že sedíme. A to znamená, že jako kvůli tomu tak naše těla začaly jako hřadnout a my jsme si vymysleli koncept sportů, posiloven a podobných vlastně jako záležitostí, abysme ty naše těla udržovali zdraví, protože prostě zkrátka chcete bejt fit, chcete bejt zdraví, abyste se cítili dobře, mohli fungovat dobře a tak dál. Takže tady ten koncept vlastně posilovny a cvičení tak se vyvinul až jako v poslední době.

A to je podle mě taková zajímavá paralela právě i pro nějaké jako posilování mozku. A proč by to mohlo stát? Protože vlastně v dnešní době tak my už poměrně dlouhou řádku let tak vlastně offloadujeme, to znamená delegujeme určitý činnosti na různý stroje. Máme kalkulačky, máme počítače, tam máme různý programy, který za nás jako spoustu věcí už vyřeší.

No a v dnešní době s příchodem umělý inteligence, těch jazykových modelů, kde máme vlastně jako chatboty, asistenty, AI agenty, tak vlastně my ještě víc a víc jsme schopní tady ty kognitivní činnosti, který vyžadují to naše přemýšlení, tak vlastně jako delegovat na ten stroj. Ten rozdíl, podle mě, primárně je v tom, že dřív, když jsme měli nějaký systémy, počítače, kalkulačky, GPS-ku třeba, tak jsme delegovali jenom jednu určitou činnost. A existují studie, které ukazují, že lidi, kteří víc používají GPS-ku, nebo výhradně ji používají, tak mají vlastně jako zhoršenou prostoru orientaci. A dost podobný si myslím, že to bude i s tou umělou inteligencií, akorát ten problém je v tom, že vy Vlastně, jak to říct, nedelegujete jenom jednu část toho, co děláte, protože v případě GPS-ky, tak jste jako delegovali, řekněme, tu prostorovou orientace, ale pořád jako ostatní kognitivní skily máte jako zachovaný, takže vám jako, řekněme, chřadne jenom ta jedna vlastnost, ale to neznamená, že vám vlastně obecně mozek se nezapoje tak, jak by byl potřeba, jenom prostě v nějaký jedný malý doméně, tak ho vlastně jako tolik člověk nepoužívá.

No a co se týče umělý inteligence, tak tam si myslím, že je to zkrátka trošku jiný, protože najednou vy máte možnost delegovat spoustu svojí práce a většinu svojich přemýšlecích procesů na umělou inteligenci. Já jsem si tohleto uvědomil ve chvíli, kdy jsem vlastně jako navrhoval architekturu pro software a první co, tak nebylo ten můj klasický přístup, kdy já jsem si vždycky nad tím sednul, začal jsem si zapisovat požadavky, přemýšlel jsem nad tím, jak to jako navrhnout. Ale moje první myšlenka byla, otevřu klod, nebo klodkod, zapnu Super Whisper a začnu diktovat prostě jenom ty myšlenky, co chci. Takhle to vyházím, řekněme, úplně náhodně.

No a nechám klodkoda, aby mi zpracoval nějaké hrubé zadání a pak už to s ním ladím. A v tu chvíli jsem si říkal, že Vlastně kvůli tomu, kvůli té umělé inteligence, co nám dneska poskytuje, a to ještě jenom řeknu, že ten výsledek je dobrý, to neznamená, že ten výsledek bude špatný z toho, co jsem zadal, ale já jsem si v tu chvíli uvědomil, že vlastně jsem se stal línější tady v těch věcech, že vlastně radši vyházím ty svoje nápady nějakou nestrukturovanou formou, nezamýšlím si nad tím, nebo se zamýšlím ve chvíli, kdy o tom vlastně jako mluvím, pak nechám tu umělou inteligence, aby to za mě vlastně jako přechroustala. Tady to je takovej, řekněme, hodně obecnej příklad, nebo spíš takovej, jako kde podle mě to zapojení pořád dává smysl. Ale když okročím v rámci toho softwaru trošku mimo, nebo trošku dál, tak v případě třeba webcodingu, tak je podle mě krásně vidět ten efekt toho, že často člověk zatím jako nepřemýšlí.

A i já jako programátor, který vlastně tomu softwaru rozumí, Tak kolikrát mám jako tendenci, že si řeknu jo, tohle je jako jednoduchý problém, tak jenom prostě nahážu náhodně zadání a teď jako, jak skoro v automatech, když člověk hraje jo, tak prostě zatáhnu tu páčku a nechám ten model něco vytvořit. Podívám se, které dopadlo, pokud to vypadlo dobře, nebo dopadlo dobře, tak super, pokračujem dál, pokud ne, tak iterujem a řeknu ne, takhle jsem to nechtěl udělat, to je jinak, šup, páčka a jedu dál. A už jsem se kolikrát přistihl, že dělám vlastně tady ten přístup. A to není správně.

A já to říkám i ve svých videích. A jak se říká Kovářova kobila chodí bossa, tak já ve svých videích vždycky opakuju, že si musíte vytvořit ten plán, zamyslet se na tu architekturu, míte rozmyšlený. Ale přiznám se, že ne vždycky to tak dělám. A pak kolikrát se právě přistihnu, že tahám za tu páčku a jenom říkám, ne, takhle to nechci, ještě to udělám jinak.

a vlastně se jako nezamýšlím nad tím do hloubky a nechávám tu AI, aby to za mě vlastně jako vytvořila. A jako oba ty systémy mě vedou k tomu výsledku, ale troufnu si tvrdit, že když nad tím přemýšlím víc jako ze svýho pohledu, tak jako ten výsledek je lepší, ale ne vždycky to musí být pravda, ale spíš jsem si všimnul toho, jak se jako u toho cítím a jak používám ten mozek. když jako u té páčky jedu, tak se nechávám vždycky jako překvapit tou umělou inteligenci a dostanu nějaký jako výsledek a ten upravím nebo to, a je to takový řekněme jako hodně povrchní. Když to je, když tu umělou inteligenci používám jako partiáka, kdy vlastně jako tvořím nějaký plán, přemýšlím nad tím, iteruju a pak až jako to nechávám tvořit, tak v tu chvíli, jako cejtím, že mnohem víc zachová, nebo zapojuju ty svoje kognitivní vlastně jako vlastnosti.

To mě přivádí k tý myšlence, že za dobu, co používám umělou inteligenci, tak mám pocit, že používání, jako běžné používání té umělé inteligence, tak hodně lidi směřuje k tomu mít shallow knowledge. To znamená jako povrchní znalosti, povrchní jako porozumění těm věcem. A ten rozdíl mezi shallow knowledge a deep knowledge je v tom, že ve chvíli, kdy máte jako shallow knowledge, tak máte nějaké jako povědomí, ale neznáte to dohloubky. a deep knowledge je, že ty věci fakt jako dohloubky rozumíte.

A já neříkám, že to vždycky je potřeba, nebo že je jako špatně, že máte jenom shallow knowledge nebo deep knowledge, protože jako spousta profesí, a já jsem jako taky generalista, tak je založená na tom jako shallow knowledge, nicméně jako nepodporujou ty shallow knowledge nějaké vaše jako delší kognitivní procesy, to znamená jako propojování těch jako znalostí, který máte. A ukázalo se to na Google efektu, kdy prostě lidi si hůř pamatovali informace, o který vědí, že najdou online. To znamená, že vlastně oni, nebo jako my jsme se naučili, že ty věci si najdou, tak vlastně jako náš mozek se naučil, že si je nemusím pamatovat. No a to spodobné, to může být vlastně jako u té AI, akorát ten problém je, že s čím nám AI pomůže, tak to je skoro jako všechno, že jo.

ve chvíli, kdy máte jenom ty obecný znalosti, tak vlastně jako člověk hodně spolíhá na to, že to ta AI vyřeší. A já teďka jako nechci říkat, že shallow nebo deep knowledge je jedno z toho, že je správně nebo špatně. Obecně mám i takovej dojem, že vlastně ten svět dneska a v budoucnu, tak paradoxně bude jako víc odměňovat lidi, který mají právě ty shallow knowledge, který mají ten jako rozptyl, ten rozsah, že máte ten přehled a ty detaily si najdete nebo necháte dopracovat umělou inteligencí, ale neznamená to, podle mě, že ty šalonolič jako trénujou tolik ten náš mozek, jako když se dohloubky na něčeho ponoříte a opravdu tomu vlastně jako rozumíte. Tam si myslím, že dochází k tomu jako trénování toho mozku, k tomu stavění, těch jako spojení, kdy vlastně máte, budujete to logické uvažování vlastně.

A já si jako nutně nemyslím, že to je jako obrovský problém pro dospělí, nebo takhle. Ano, je to obrovský problém, ale ne tak velké jako třeba pro dětí. Protože dospělí my už máme nějakým způsobem jako vyvinutý ty mozky, máme nějakou jako ucelenou představu o tom, jako řekněme, světě, máme nějaké znalosti a máme už jako natrénováno to se učit. A teď jako mluvím obecně, jo, protože samozřejmě to spektrum lidí je od těch, který se neumějí učit a jenom i třeba slepě už dneska konzumují informace z internetu, až po ty, který jako vyloženě jako dělají vědecký články a tam je to zase jako úplně na jiné úrovni.

Ale tam si myslím, že je to opravdu pro nás jako dospělý vědomá volba. Že jako ty naše mozky jsou ještě jako připravený na to, jako řekněme, hluboký uvažování a ne, že všechno jako delegujeme na AI, ale je to jenom na nás ta volba, jo. Jak prostě s tou AI budete pracovat a jak ji budete zapojovat a jestli třeba si dáte prostor, si ten mozek trošku procvičit, navěnujete těch prvních deset minut tomu, zkusím si to udělat sám a pak až vlastně jako si to nechám ten nápad jako oťukat AI, protože já zase jako nechci říct, nepoužívajme AI, protože jako to by jsme se sami stříleli do nohy, že jo, jako co si budeme, současně se prostě odměňuje lidi, za to, že doručíte nějakou hodnotu a někdo je ochotnej za ní zaplatit. A pokud vy tu hodnotu doručíte líp a rychleji a ve větší množství díky AI, tak prostě jako budete mít na vrch.

Oproti těm, který ač budou víc trénovat mozek, tak to budou jako vymýšlet sami. Takže jako ten svět nás neodměňuje za to, kolik naší mozkový kapacity jsme něčemu věnovali, ale za to, co doručíme, takže spíš si opravdu myslím, že je to fakt vědomá volba na nás, že ten mozek budeme muset trénovat. Naťuknu ještě to téma u těch dětí. Já nejsem učitel, nejsem psycholog, nejsem neurovědec, takže úplně nechci se do toho tématu pouště dohloubky, ale můj názor je ten, že pro děti je tohleto ještě jako stěžejnější.

A že sice argument, ano, umělá inteligence napíše tu slohovku za mě, ta umělá inteligence napíše prostě ten výzkum na tu, já nevím, společenský vědy nebo na tu vlastivědu a všechno to za mě jako udělá, tak proč bych to měl dělat já, což často slyšáme třeba jako od dětí, tak já tomu vlastně jako rozumím a v tom reálném světě to dává obrovský smysl, ale ten point té školy je, částečně připravit ty lidi na tu budoucnost, nebo jako pracovat, nebo jak budou fungovat v tom světě, což Zase bychom o tý výdali pandořinu v skřínku toho, jestli školství to opravdu dělá, ale to nechme stranou. Ale druhá část toho je taky připravit nebo naučit ty děti ty kognitivní procesy, aby prostě se uměli učit, uměli pracovat s informacema, zpracovávat je, vymýšlet, dělat si na základě těch informací názor, nebo si něco zapamatovat. A ať to si zase jako, myslím, že třeba neučíme úplně šťastně na těch správných třeba jako předmětech, tak ale jako pravdou podle mě je, že to ty děti potřebujou. A že i v době AI tak je potřeba vlastně jako v tom školství hlídat, jakým způsobem ty děti se učejí ty informace a nutit je psát i třeba ty slohovky, nebo ty diktáty, nebo prostě vymýšlet, dělat si rešeři bez AI.

Aby si vlastně jako budovali ty mozkový funkce, aby vlastně byly schopný pak toto aplikovat v tom kritickém myšlení, protože bojím se toho, že ve chvíli, kdy přijdou lidi, který nemají vybudovaný tady z ty vzorce, že umějí třeba kombinovat informace, kritické zhodnotit a tak dál, tak v tu chvíli vlastně názor umělý inteligence by mohl být ten názor těch lidí, protože ve chvíli, kdy Vy nad tím tématem se naučíte, a vlastně nikdy jste se nenaučili sami přemýšlet, ale jenom to dáte do umělý inteligence, dostanete nějaký názor, až se řeknete, no to je dobrý, to dává smysl. Tak jako u nějakých věcí, tak je to o tom jako názoru, že to nejsou jako faktický věci. A vlastně ve chvíli, kdy nad tím kriticky člověk nebude uvažovat, tak přejímá ten názor té umělé inteligence. A to si myslím, že je to vlastně největší riziko, co v rámci toho vzdělávání je potřeba podchytit, aby vlastně ty děti si přinesli ty paterny, že sice je super dávat zadání a nechávat tu práci na umělé inteligence a naučit se, jak s ní pracovat, ale je potřeba se naučit i dělat ty věci sám a vybudovat si ty jako vzorce, jak s těma informacíma pracovat.

A já nechci, aby to vyznělo tak, že říkám, že umělá inteligence se nemá zapojevat do školství. To vůbec ne, naopak. Já si myslím, že prostě ta druhá část toho, připrava na tu budoucnost, tak prostě vyžaduje umět pracovat s tou umělou inteligenci, ať chceme nebo ne. A zkrátka je potřeba i ty děti na to připravit.

A já si myslím, že určitý řešení pro nějaký třeba jako seminární práce a podobné věci, tak může být to, že necháte ty dětě vlastně jako vytvořit pomocí AI a tě pořádně ozdrojujou, udělají ten research, ale pak je nenecháte jako odevzdat tu práci čistě, tady je papír a hotovo. ale musí nechaté je vlastně si obhájit tu práci. To znamená, že pak třeba to dítě půjde před třídu, veme se jako prezentaci a teď jako musí odprezentovat tu myšlenku, mít tam nějakej diskuzní kroužek, kdy prostě to téma třeba různý jiný vlastně jako studenti se snaží napadnout a zkrátka jako naučit ty děti, že je v pořádku použít umělo inteligenci pro vlastně jako tu práci, ale že je potřeba tomu i porozumět a kriticky si to zhodnotit a to by mělo být podle mě to primární jako hodnocení. Takže když to jako schrnu tady v rámci toho vzdělávání, tak si myslím, že jak trénovat ten mozek vlastně jako Bezumělí inteligence je důležitý, ale zároveň úplně ji jako neucuzovat a naopak podporovat, aby to ty děti pak jako používali.

Je to podobné jako prostě v první třídě nedáte dětem jako kalkulačku, aby si spočítali jedna plus jedna. Prostě potřebujete ji naučit ty základy a já si myslím, že dospodobně to funguje prostě i jako tady. Tak. Když to schrneme, já si opravdu myslím, že jako postupně směřujeme do nějaký doby, kdy budeme potřebovat se jako vědomně ten náš mozek trénovat a mít takovou jako posilovnu na mozek.

A zkrátka, že si vědomně budeme říkat, ne, tohle to, tenhle ten úkol udělám prostě dneska já. Nepoužiju umělou inteligenci. Nebo aspoň si tu přípravu udělám já. Protože budeme chtít trénovat ten náš mozek.

A je to prostě podobný jako Chodím cvičit a chodím plavat, tak prostě udělám to svědomým, že vím, že se normálně během dne nehejbu, protože celý den sedím, a tak jako vědomně se rozhodnu, že teď si půjdu vlastně jako zaplavat nebo zacvičit. A dost podobně to podle mě bude s těma mozkovýma aktivitama, aby jsme prostě ten náš mozek trénovali, protože minimálně jak to zatím vypadá, tak opravdu ta humělá inteligence směřuje, aby byla jako chytřejší a mocnější ještě než kdy dřív. A já když vidím, jak mi dokáže prostě Claude pomoct s rešeří na videa, přípravou skriptu a dalším jako věcima s programováním, tak opravdu vidím tam ten jako obrovský trend toho kognitivního offloadingu a podle mě jako důležitý minimálně to mít jako v hlavě, že něco takového se děje a fakt si jako vědomně jako dělat nějaký věci a přemýšlet na něma sami. Nemám určitý jako pravidla, jako dejte si 10 minut, než prostě začnete něco s AI dělat atd.

Podle mě to úplně jako nefunguje, sám jsem to jako nikdy nedodržel, ale podle mě jako dobrý si tohle uvědomovat, připomínat si a nějaký věci zkrátka zkoušet dělat sami. Bude mě strašně zajímat v komentářích, co si o tom myslíte, takže buď to na YouTubeu, anebo pokud posloucháte na Spotify nebo jiných podcastových platformách, tak se připojte k nám na Discord a i s Rozumem, kde pod tímhletím videem taky můžeme výjist diskuzi a zajímalo by mě, jak to cítíte vy, jestli na sobě taky podobně jako já pozorujete, že máte víc a víc tendenci vlastně jako přenechávat ty úkoly umělý inteligenci a nechávat to vlastně jako, aby to udělala za vás, nebo naopak čistě využívat AI fakt jako nástroj a všechno vymyšlíte sami, ale si nechávate ty nápady třeba jako validovat. Zajímá mě zkrátka, jak s tím pracujete vy a jak to třeba vidíte. A pokud někdo třeba máte doma školáky, což já nemám, tak mě bude zajímat, jak to s těma dětma řešíte.

Jestli vy vlastně podporujete tu umělou inteligenci, nebo jí zakazujete, nebo jakým způsobem přistupujete k tomu, aby se jako vaše děti zachovaly ty, nebo vybudovaly spíš ty kognitivní vlastnosti, který potřebujou, ale zároveň, aby vlastně nebyly pozadu, co se týče AI, protože na tom pracovním trhu, tak to bezpochybě je budoucnost. Díky moc, že jste poslouchali. Já se jmenuji Filip Oborník, tohle byl podcast Coffee Break s Filipem. Budu rád, když se připojíte na YouTube nebo na naší Discord community.

A já se na vás budu těšit opět u dalšího dílu. Tak se mějte krásně.

Delegujeme na AI čím dál víc přemýšlení. A co když nám kvůli tomu mozek začne chřadnout — podobně jako chřadnou těla lidem, kteří celý den sedí? Co když budeme potřebovat posilovnu nejen na tělo, ale i na mozek?

Začněme od fenoménu posilovny. Neznáme ho dlouho. Dřív, jako lovci a sběrači, jsme nepotřebovali cvičit — svět byl uzpůsobený tak, že jsme se pořád hýbali. Pak přišla industriální a hlavně digitální revoluce, práce se transformovala do kancelářských pozic, celý den sedíme — v práci, doma, večer u televize. Těla začala chřadnout, a tak jsme si vymysleli sport, posilovny, abychom je udrželi fit. Koncept posilovny se vyvinul až v poslední době — jako reakce na změnu povahy práce.

A to je zajímavá paralela i pro mozek.

Kognitivní offloading: dřív jedna doména, dnes skoro vše

Už dlouho offloadujeme — delegujeme — určité činnosti na stroje. Kalkulačky, počítače, programy, které za nás věci vyřeší. S příchodem jazykových modelů, chatbotů, asistentů a AI agentů jsme schopní delegovat i kognitivní činnosti, které vyžadují přemýšlení.

Rozdíl proti dřívějšku je v rozsahu. Když jsme měli kalkulačku nebo GPS, delegovali jsme jednu konkrétní činnost. Existují studie, podle kterých lidé, kteří víc používají GPS, mají zhoršenou prostorovou orientaci. Podobně to bude s AI — ale s tím rozdílem, že u GPS jste delegovali jen prostorovou orientaci, ostatní kognitivní dovednosti zůstaly zachované. Chřadne vám jen jedna doména. U AI je to jiné, protože najednou máte možnost delegovat většinu své práce a většinu svých přemýšlecích procesů.

Uvědomil jsem si to, když jsem navrhoval architekturu pro software. Můj klasický přístup byl sednout si, zapisovat požadavky, přemýšlet nad návrhem. Moje první myšlenka teď byla: otevřu Claude Code, zapnu Superwhisper a začnu diktovat myšlenky úplně náhodně, jak mě napadají. Nechám Claude zpracovat hrubé zadání a pak to s ním ladím. A přitom jsem si uvědomil, že jsem v těchto věcech zlenivěl — radši vyházím nápady nestrukturovaně a nechám AI, ať je přechroustá. (Pozor — výsledek je dobrý, to není o kvalitě.) U vibe codingu je ten efekt ještě víc vidět: i já jako programátor mám tendenci si říct „tohle je jednoduchý problém" a — skoro jako u automatu — zatáhnu za páčku, nechám model něco vytvořit, podívám se, jak to dopadlo, případně iteruji: „ne, takhle ne, jinak", šup, páčka, jedu dál. A nezamýšlím se nad tím do hloubky. Což není správně. Ve videích pořád opakuji, že si musíte vytvořit plán, zamyslet se nad architekturou — kovářova kobyla chodí bosa.

Oba přístupy vedou k výsledku, ale když nad tím přemýšlím víc po svém, výsledek bývá lepší. A hlavně si všímám, jak se u toho cítím a jak používám mozek. U „páčky" je to hodně povrchní — nechám se překvapit, dostanu výsledek, upravím. Když AI používám jako parťáka — tvořím plán, přemýšlím, iteruji a až pak nechávám tvořit — zapojuji mnohem víc svých kognitivních schopností.

Shallow knowledge vs. deep knowledge

Za dobu, co AI používám, mám pocit, že běžné používání hodně lidí směřuje k shallow knowledge — povrchním znalostem, povrchnímu porozumění. Rozdíl proti deep knowledge je, že u shallow máte povědomí, ale neznáte věc do hloubky.

Neříkám, že shallow knowledge je špatně — spousta profesí na tom stojí, sám jsem generalista. Ale shallow knowledge nepodporuje delší kognitivní procesy: propojování znalostí, které máte. Ukázalo se to na Google efektu — lidé si hůř pamatovali informace, o kterých vědí, že je najdou online. Mozek se naučil, že si je nemusí pamatovat. Podobné to může být s AI — akorát s tím rozdílem, že AI pomůže skoro se vším. Ve chvíli, kdy máte jen obecné znalosti, hodně spoléháte, že to AI vyřeší.

Mám dojem, že svět dnes i v budoucnu bude paradoxně víc odměňovat lidi s shallow knowledge — s tím rozptylem, přehledem, kdy detaily si najdete nebo necháte dopracovat AI. Ale to neznamená, že shallow knowledge trénuje mozek tak jako hluboké ponoření do něčeho, kdy budujete logické uvažování, ta spojení.

Pro děti je to existenciálnější téma

Pro dospělé to není takový problém — máme vyvinuté mozky, ucelenou představu o světě, máme natrénované, jak se učit. Spektrum je široké, od těch, kdo se neumí učit a slepě konzumují obsah z internetu, po ty, kdo dělají vědecké články. Ale pro nás je to vědomá volba: naše mozky jsou připravené na hluboké uvažování, jen je na nás, jestli všechno delegujeme na AI, nebo si dáme prostor mozek procvičit — věnujeme prvních deset minut tomu „zkusím si to udělat sám" a až pak nápad oťukám s AI.

Nechci říkat „nepoužívejme AI" — to by byla střelba do nohy. Svět neodměňuje za to, kolik mozkové kapacity jsme něčemu věnovali, ale za to, co doručíme. Pokud doručíte hodnotu líp, rychleji a ve větším množství díky AI, máte navrch — i proti těm, kdo víc trénují mozek, ale vymýšlejí všechno sami.

Nejsem učitel, psycholog ani neurovědec, takže do toho tématu nechci jít hluboko, ale můj názor: pro děti je tohle stěžejnější. Argument „AI napíše slohovku za mě, výzkum z vlastivědy za mě — tak proč bych to dělal já" v reálném světě dává obrovský smysl. Ale smysl školy je částečně připravit lidi na budoucnost — a částečně naučit kognitivní procesy: umět se učit, pracovat s informacemi, zpracovávat je, dělat si na jejich základě názor, něco si zapamatovat. Ač to možná neučíme úplně šťastně na těch správných předmětech, děti to potřebují. I v době AI je potřeba ve školství hlídat, jak se děti učí informace, a nutit je psát slohovky, diktáty, dělat rešerše bez AI — aby si vybudovaly mozkové funkce, které pak aplikují v kritickém myšlení.

Bojím se totiž, že přijdou lidé bez vybudovaných vzorců — neumějí kombinovat informace, kriticky je zhodnotit — a názor AI se stane jejich názorem. U faktických věcí to vadí míň, ale u věcí názorových: dáte to do AI, dostanete názor, řeknete „to dává smysl" a přejmete ho. To je největší riziko, které je potřeba ve vzdělávání podchytit.

Nechci to vyznít tak, že AI se nemá zapojovat do školství — naopak. Příprava na budoucnost vyžaduje umět s AI pracovat, ať chceme nebo ne. Řešení pro seminární práce může být: nechte děti vytvořit pomocí AI, ať pořádně ozdrojují a udělají research — ale nenechte je odevzdat hotový papír. Musí práci obhájit. Jdou před třídu, prezentují myšlenku, ostatní studenti se ji snaží napadnout. Naučí se, že je v pořádku AI použít, ale že je potřeba tomu i porozumět a kriticky to zhodnotit — a to by mělo být primární hodnocení. Je to jako v první třídě nedat dětem kalkulačku na jedna plus jedna — potřebujete je naučit základy.

Co si z toho vzít

Postupně směřujeme do doby, kdy budeme potřebovat vědomě trénovat mozek — mít takovou posilovnu na mozek. Vědomě si říct: „tenhle úkol udělám dneska já, AI nepoužiju" — nebo aspoň přípravu si udělám sám. Podobně jako jdu vědomě plavat nebo cvičit, protože vím, že se přes den nehýbu. Nemám pravidla typu „dej si deset minut, než začneš s AI" — sám jsem to nikdy nedodržel, nefunguje to. Ale je dobré si to uvědomovat, připomínat a některé věci zkrátka zkoušet dělat sám. AI bude jen chytřejší a mocnější — když vidím, jak mi Claude pomáhá s rešeršemi na videa, přípravou skriptů, programováním, vidím tam obrovský trend kognitivního offloadingu. Minimálně to mít v hlavě, že se to děje.


Vychází z Budeme kvůli AI potřebovat posilovnu pro mozek? Kognitivní offloading a AI na YouTube kanálu AI s rozumem.